Zjistit skutečnou povahu osoby, která žila před více než dvěma sty lety, je vždy trochu oříšek. O to víc, pokud jde o ženu, která se stala slavnou až po své smrti. Jane Austen publikovala své romány anonymně, označené pouze jako By a Lady, a teprve čas z ní udělal autorku, jejíž jméno dnes zná celý svět.
Když se snažíme pochopit, jaká Jane Austen skutečně byla, máme k dispozici tři hlavní zdroje. Její romány, dochované dopisy a vzpomínkovou knihu jejího synovce Jamese Edwarda Austen-Leigha. Právě poslední jmenovaný zdroj je dnes často čten s určitou rezervou. Podle současného pohledu totiž spíše posiluje obraz tiché, nenápadné ženy žijící v ústraní, oddělené od okolního světa, která si svůj život zapisovala do sešitů a jinak příliš nevybočovala.
Ani dopisy nám o Jane neřeknou tolik, kolik bychom si přáli. Její sestra Cassandra většinu korespondence po Janině smrti zničila a zachovala jen ty listy, které podle jejího uvážení nenarušovaly soukromí rodiny ani samotné Jane. A třebaže v nás tato skutečnost přirozeně vyvolává lítost, nelze tento čin považovat za nepochopitelný nebo necitlivý. Spíše naopak. Cassandra zřejmě velmi dobře věděla, že dopisy nejsou literárními texty určenými ke čtení cizími lidmi.
To má ale jeden důsledek. V dochovaných dopisech se jen zřídka setkáváme s hlubšími úvahami nebo dlouhými zamyšleními. Jane v nich většinou popisuje události, cesty, návštěvy, zdravotní stav rodiny, plesy, oblečení, počasí. Občas se objeví ironická poznámka, drobný jedovatý komentář nebo suchý vtip, ale většinou jen na okraji. Přesto víme, že Jane dokázala své okolí pozorovat mimořádně přesně a někdy až nemilosrdně trefně.
Dopisy nám tedy nedávají hotový portrét, ale spíše mapu pohybu. Víme, kde Jane byla, s kým se stýkala, jaké společenské kruhy navštěvovala, koho pozorovala zblízka. Víme, kdy byla unavená, kdy pobavená, kdy podrážděná. A i to je cenné. Právě z těchto drobných detailů se dá poskládat alespoň obrys osobnosti.
K pochopení její osobnosti mi zatím nejlépe posloužila kniha Zápasník Jane Austenové od Sophie Collins. Je velmi podrobně zpracovaná a nabízí množství detailů i interpretací, které pomáhají vystavět plastičtější obraz Jane jako člověka, nejen jako autorky. V hlavě mi postupně vzniká představa ženy, která v mnohém připomíná Jo z románu Malé ženy – energické, svéhlavé, vnitřně svobodné, a přitom hluboce zakořeněné ve svém rodinném a společenském prostředí.
Jane Austen propadla psaní už jako velmi mladá. Vytvářela krátké příběhy a divadelní hry, které často věnovala konkrétním členům rodiny a které se pak předčítaly nahlas. Předčítala je i sama Jane, což v té době nebylo zcela běžné – přednes a recitace patřily spíše mužům. Janini rodiče jí však umožnili, aby se této role ujala, a podle všeho byl její projev živý a velmi zábavný.
Dává proto smysl, že Jane nenacházela zvláštní zalíbení v typicky ženských činnostech své doby a že se nebála zpochybňovat společenské zvyklosti. Vyrůstala s několika bratry a v jejich domě fungovala škola pro chlapce, takže byla od dětství obklopena jinými podněty, rozhovory i zájmy, než jaké byly obvykle dívkám určeny. I to se pravděpodobně promítlo do její povahy, smyslu pro humor a schopnosti dívat se na svět s odstupem a ironií.
Právě tato kombinace svobody, ironie a nezájmu o „správné chování“ se jasně odráží už v její rané tvorbě. Je překvapivě odvážná, místy až provokativní, někdy vyloženě šokující. V krátké povídce Krásná Cassandra se hlavní hrdinka chová zcela nevhodně – a přesto příběh končí dobře, bez trestu a bez morálního poučení.
Tip: Rané povídky vyšly jako soubor pod názvem Láska a přátelství a jiné prózy.
Jane se v těchto textech otevřeně vysmívá nejen svému okolí a společenským zvyklostem, ale také samotné literatuře. Paroduje gotické i sentimentální romány, zesměšňuje patos a přehnané emoce. V rané tvorbě je tento výsměch přímější a drzejší, zatímco v pozdějších románech se stává jemnějším a rafinovanějším. Často může působit, že Jane své postavy a situace myslí vážně, ale právě skrze nadsázku a přehánění dává najevo, co si o nich ve skutečnosti myslí.
Právě skrze její beletrii ji možná dokážeme poznat lépe než prostřednictvím dochovaných dopisů. Do postav i dějů nenápadně ukládá zkušenosti ze svého okolí, drobná pozorování i vlastní touhu po vnitřní svobodě. Zároveň se v nich odráží i banálnost a opakovatelnost společenských zvyklostí, které ji obklopovaly – a které dokázala s lehkostí i přesností proměnit v literaturu.
počet komentářů: 0